Často si kladu otázku, že kdybych měla pozvat na večeři lidi od kavalírů, z minulosti i současnosti, kteří by to byli? Nemám sebemenší pochybnost, že jedním z hostů na seznamu by  musela být paní Hewitt (Amice) Pitt. Jistě, existovalo mnoho oddaných chovatelů kavalírů, jejichž jména by měla být známá každému serioznímu milovníkovi plemene. Například slečna Mostyn Walker, paní Jennings (Plantation), paní Harper Trois Fontaines (de Fontenay), sestry - paní Daphne Murray (Crustadele) a paní Kate Eldred (Turnworth). Ale jednou z těch kdo skutečně uvedl věci do pohybu, byla zcela jistě paní Hewitt Pitt.

Paní Hewitt (Amice Pitt) byla vnučkou sira Johna Everett Millaise, pre-Raphaelitního umělce a prezidenta Královské akademie. Její otec byl sir Everett Millais, který se po složení doktorské zkoušky věnoval práci s bloodhoundy a bassety. V roce 1880 pomáhal se založením chovu bassetů v Anglii. Byl členem Kennel klubu. Pod vlivem svého otce si vypěstovala silnou víru v liniový chov.

Byla milovníkem hudby, koní a psů. Před tím, než se začala věnovat kavalírům, byla úspěšnou chovatelkou psů plemene Čau-čau. Amice Pitt používala pro svou chovatelskou stanici jméno "Ttiweh", což je Hewitt psáno pozpátku. Pod touto stanicí chovala obě plemena, Čau-čau i kavalíry. Čau-čau byli první láskou paní Pitt:

"Čau-čau byli mou první láskou a zůstalo to tak dodnes. Nejlepší psi na světě, pokud by nebyly potíže s jejich zvládáním, silou a jejich upnutím na jednoho pána, neměla bych potřebu vlastnit další plemeno."

Jaké štěstí pro kavalíry, že Čau-čau nebyli tak perfektní!

Následuje dobře známý příběh o ceně američana Eldridge Roswella pro nejlepšího psa a fenu "starého typu malého španěla", tedy dlouhonosého, na výstavě Cruft's. Paní Pitt, chovatelka Čau-čau, na ni přihlásila svou fenu King Charles španěla, Waif Julii. Na jejím osvědčení o registraci od Kennel klubu z roku 1927 pro třídu "old type", jsou její rodiče uvedeni jako neznámí. Waif Julia získala cenu "nejlepší fena ve třídě". Od té chvíle zájem Amice Pitt a její oddanost plemeni pokračovala až do posledního roku, kdy byla schopná se svou dcerou, Jane Bowdler (Pitt), navštívit Golden Jubilee sanction showv Chacombe Priory (červenec 1978).

Paní Pitt spolu s dalšími chovateli začala pracovat na založení Cavalier King Charles Spaniel klubu (mateřský klub) a tlačili na to, aby byli dlouhonosí King Charles španělé uznáni Kennel klubem jako samostatné plemeno. Zahajovací zasedání klubu se konalo v roce 1928, kdy byl vypracován standard plemene, za použití psa  Ann's Son jako modelu. První schůze klubu se konala 3. května 1929 a paní Pitt se stala tajemníkem a pokladníkem, ale později téhož roku odstoupila z funkce tajemnice"Vzhledem k tomu, že se nezúčastňuji všech výstav, což považuji za nezbytné pro podporu klubu". V roce 1930 se stala předsedkyní klubu a s výjimkou tří let (1963 - 65) zastávala tuto pozici 30 let.

První průkopníci tohoto plemene byli často zesměšňováni za to, že vlastně chtějí chovat a na výstavách prezentovat King Charles španěly špatné kvality a chtějí toto dlouhonosé plemeno vést pod vlastním registrem a s vlastními certifikáty pod jménem Cavalier.

Paní Bunty Green napsala:

"Mám silný pocit, že všichni majitelé kavalírů by si měli uvědomit, že kdyby to nebylo obětavosti Amice Pitta k tomuto plemeni, pravděpodobně by zde nebylo. Nikdo nepracoval tak tvrdě jako paní Pitt, aby bylo plemeno uznáno Kennel kluben a aby kavalíři získali třídy na výstavách."

V korespondenci mezi paní Pitt a dopisovateli psích novinek té doby se ukázalo, že názory na kavalíry mohou být velmi vyostřené. Dopisovatel pro plemeno King Charles španěl časopisu Dog World napsal:

"Všichni si mysleli, že snahy o ustavení kavalírů ztroskotaly. Nepočítali však s paní Hewitt Pitt, která tuto záležitost uchopila s takovou rázností, že nyní existuje klub Cavalier King Charles Spaniel se svým vlastním standardem uznávaným Kennel Clubem a devíti třídami v Cruft's v tomto roce".

Korespondent pro plemeno (King Charles Spaniel) po obdržení nového standardu kavalírů od  paní Pitt napsal:

"Je tu známka definitivního úspěchu a vytrvalosti, který se mnohým z nás může zdát úsměvný. I když já sám si v tuto chvíli nehodlám pořídit kavalíra, nikdy jsem se nepokoušel bránit jejich úsilí v něčem, co musí být tak obtížný úkol a apeluji na všechny milovníky King Charles španělů aby do věci nezasahovali, pokud nechtějí pomoci. Není pochyb o tom, že by zde tento klub měl zůstat a musíme obdivovat jejich úsilí, i když někteří z nás nimi nesouhlasí".

V časopise Our Dogs pan Herbert Norcross navrhl, aby byl kavalír klasifikován jako "Jakékoliv jiné plemeno nebo druh.", na což paní Pitt odpověděla:

"Tito kavalíři mají rodokmeny tak dlouhé a čisté, jako mnozí z dnešních krátkonosých šampionů (1929). Rozdíl ale není v rodokmenu, ale v typu, který si člověk osvojil. Když fanoušci moderního typu (krátkonosého King Charles španěla) vyřadili všechny jedince, kteří dávali příliš velký podíl dlouhonosých potomků, chovatelé kavalírů podporovali tyto perzistentní malé španěly a snažili se vrátit se k jejich "bylo, nebylo" typu a postupně odchovali malé sportovní španěly, kteří se nyní jmenují kavalíři."

Počátky chovu kavalírů a založení typu byly nesmírně obtížné. Paní Pitt napsala:

"Musím přiznat, že naši živí jedinci jsou ve většině případů takoví, že nesplňují standard a jsou příliš velcí. Prvotřídního kavalíra je velmi těžké odchovat, ale těch několik existujících si získalo mnoho obdivovatelů…. Dalším bodem, na který bych chtěla upozornit je skutečnost, že pokračovat v chovu bez intenzivního inbreedingu musíme, my chovatelé kavalírů, i nadále pokračovat v hledání čerstvé krve z jediného zdroje, který je pro nás otevřený, tj. z krátkonosých psů, kteří nedávají krátkonosé odchovy. To je mírný handicap pro kontinuitu typu, ale je to lepší než ztratit vytrvalost!"

Jedním Ttiweh kavalírů z této doby, který by měl být zmíněn, je Bridget Ttiweh, narozená v srpnu 1929, druhá generace trikolorních kavalírů po Wizbang Timothym (black and white), bratrovi Ann's Son, a Lucy Ttiweh, dceři Ann's Son. V té době byla Bridget považována za vynikajícího jedince a za sedm let předvádění na výstavách byla poražena jen jednou.

Chov kavalírů byl dost obtížný, protože se štěňata těžko prodávala a chovatelé museli držet velký počet psů, aby zjistili, kteří z nich budou dávat štěňata ve správném typu. Druhá světová válka zdevastovala snahy o založení plemene Cavalier, protože většina chovných zvířat musela být utracena a chovatelské stanice vymizely. Ttiweh, která právě začínala získávat uznání jako přední chovatelská stanice kavalírů, byla zpustošena a z odhadovaných 60 kavalírů zůstali 3.

Po ukončení války Kennel klub 5. prosince 1945 odsouhlasil, že udělí samostatnou registraci "Cavalier španělů", později se název změnil na Cavalier King Charles Spaniel. Paní Pitt, madam Harper Trois Fontaines a paní Eldred dostali za úkol vybrat psy registrované jako King Charles španělé a kteří nejvíce reprezentovali standard kavalírů a tito byli následně jako kavalíři registrováni.

Po válce se paní Pitt vrátila ke svým snahám o chov kavalírů. Napsala:

"Po válce neexistovala žádná volba v plánu chovu a jediným možným směrem bylo skočit zpět ke zdroji a dostat se co nejblíže k Ann's Son."

Paní Pitt koupila Daywell Rogera, který se později stal prvním šampionem plemene a byl po ruby psu Cannonhill Richeya blenheim feně Daywell Nell. Daywell Nell byla dcerou Ann's Son a Miss Ann's Son. Daywell Roger je bezesporu jeden z nejvýznamnějších zakladatelů plemene, zplodil jedenáct šampionů a jejich vliv pokračuje až k současným kavalírům. Byl top plemeníkem v letech 1951 až 1954 a žil až do svých 13 let. Ch Daywell Rogera vlastnila dcera paní Pitt, paní Jane Bowdler.

Ttiweh v poválečných letech získala velký vliv jako jedna z hlavních chovatelských stanic a přispívala k úspěchu mnoha chovatelských stanic až do sedmdesátým let. Stanic jako Crisdig, která byla založena přes linebreeding na Mars of Ttiweh, Ch Daywell Roger a Ch Little Dorrit of Ttiweh. Dalším důležitým psem byl byl Ch Cedric of Ttiweh, top plemeník v roce 1964-65. Zplodil 5 šampionů, možná nejznámější byli Vairire Osiris, který byl otcem Ch Rosemullion Ottermouth (další důležitý plemeník) a Ch Alansmere Aquarius vítěz BIS na Cruft's.
Dalším Cedrickovým potomkem byl Ch Pargeter Trillium Ttiweh, který byl odovezen do Austrálie kde se s ním počítalo pro vylepšení chovu. Cedric byl vnukem Ch Daywell Rogera a  synem Daywellovy dcery, Brittania of Ttiweh, kterou Roger zplodil ve věku 12 let.

Podle UK Champions Bookbylo v letech 1928-1972 27 šampionů, kteří měli před, nebo za jménem, Ttiweh.

Poznámka: Ne všichni byli odchovaní paní Pitt. Příkladem může být Ch Little Dorrit of Ttiwehkterá byla vlastně odchována paní Katie Eldred a původně byla zaregistrovaná pod jménem Lady Jane of Turnworth. Rodiči byli Bouncer Rupert a Belinda of Saxham. Paní Pitt považovala Little Dorrit za nejbližšího k ideálnímu kavalírovi, kterého kdy vlastnila. Ttiweh psi si také udělali značku v zámoří, kde získali tituly šampionů. Jeden z nich byl NZ. Ch Sugar Crisp z Ttiweh, který byl prvním kavalírem na světě, který získal BIS všech plemen. Sugar Crisp zplodil 7 novozélandských šampionů.

Posledním uvedeným šampionem na seznamu je Ch Ttiweh Roseanna, narozená v červenci 1973 a vlastněná Gertie Biddle (Ottermouth). Rodiče byli Ch Rosemullion Ottermouth a Ttiweh Last Rose. Rosemullion byl prapravnuk Ch Daywell Rogera.

O chovu kavalírů byla napsána spousta knih, nebudu tady líčit celou historii psů Ttiweh, ale raději doporučuji, aby si člověk koupil pár z nich a přečetl si historii plemene v plném rozsahu.

Paní Pitt byla v první řadě chovatelka a v druhé vystavovatelka, která v roce 1972 napsala:

"Výstavy mě nikdy nezajímaly tolik jako snaha odchovat prvotřídního kavalíra, souznějícího  v temperamentu a dobrého tělesného rámce. Samozřejmě se mně líbí vítězit, tak jako všem, ale raději bych vítěze odchovala, než shromažďovala poháry!"

Velmi silně také vnímala nekvalitní jedince na výstavách. Napsala:

"Ve třicátých letech bylo několik velmi dobrých psů a zbytek byl vystýlkou, aby se naplnily třídy právě tak, aby získali pozornost. Teď (1974) s tak úžasnými počty vstupů, polovina není na úrovni standardu. Škoda!" Stanu se nepopulární, když to říkám, ale je to tak. Člověk se musí zamyslet nad tím, jak asi budou vypadat vstupy v kruzích v roce 2008."

Ačkoli paní Pitt silně tlačila na to, aby kavalíři měli oddělená registrační práva, později v ní hlodalo znepokojení nad časným oddělením od King Charles španěla a omezeným genofondem. V roce 1962 napsala do klubového bulletinu:

"Mluvíme-li o těchto psech, zmínila jsem jen pár, kteří se v rodokmenech objevují nejčastěji. Všechny rodokmeny se vracejí k Ann's Son. U většiny plemen mají různí chovatelé své vlastní linie s různými předky a hodně vám může dát studium těchto linií a inbreedingu nebo outbreedingu pro různé rodinné svazky, ale my jsme neměli prospěch ze změny krve - mohli jsme se posouvat trochu doprava nebo doleva, ale pokaždé jsme se vrátili zpět k Ann's Son. To hodně vypovídá o síle a vytrvalosti kavalírů, že naši psi jsou takoví jací jsou a to po tolika generacích příbuzenského chovu. Byla bych ráda, aby Kennel Club zvedl čtyřgenerační interbred pravidlo tak, abysme mohli získat opravdu čerstvý zdroj krve bez ztráty King Charles potomků. Z počátku to byla naše výhoda, že byly tyto dvě registrace oddělené. My, chovatelé kavalírů, jsme se nemohli dostat do výstavního kruhu ani nikam jinam, dokud jsme nezískali nezávislost, ale z pohledu chovu to bylo příliš brzy a naše úsilí bylo příliš spoutané, o to víc, že ​​během válečných let byli Plantation Banjo a jeho syn Cannonhill Richey používáni bez ohledu na budoucnost."

Paní Pitt byla v padesátých letech přispěvatelkou časopisu Our Dogs, psala do rubriky Breed Notes. Některé z jejich článků byly reprodukovány v knize Amice Pitt Commemorative Cavalcade, kterou vydal Southern Cavalier King Charles Spaniel klub v roce 1987.



O výběru štěňat

"Výběr štěněte do 'hnízda' - to je otázka, kterou jsem dostala tento týden. Obvykle odděluji štěňata od sebe, abych získala lepší pohled. Někdy je tam jedno, které je zřejmě nejlepší a které vás okamžitě zasáhne. Nezačněte váhat a zbytečně nepřemýšlejte; štěně, které vás udeří do očí, je pravděpodobně to nejlepší štěně a vždy jím zůstane.
Někdy vypadají stejně jako obvykle, bez známky výjimečnosti, ale ne pokaždé. Někdy se štěňata vyvíjejí zvláštním způsobem jako v příběhu o ošklivém káčátku. Většinou je zvednu a prohmatám jejich kolena a nohy. Velká kolena a delší nohy obvykle slibují velikost a pokud chcete velmi malé kavalíry, tak toto jsou štěňata na prodej.

Teď jejich hlavy. Různé vrhy se velmi liší ve vývoji svých hlav; někteří jsou hrubší od narození a někteří s docela krátkým čenichem. Já sama dávám přednost ne příliš hrubým štěňatům, protože ty někdy vyrostou do nádherně dlouhé hlavy, ne úzké - spíše střední. Štěně s rozumným nosem s hrbolkem na něm, vypadajícím v profilu velmi římsky, to je to, které hledám."

A jinde píše:

"Otázka, která se v teď objevuje poměrně často objevuje, spočívá v tom, že se lidé ptají, jak si vybrat štěně. Je těžké dát jasné rady ve věci, kterou se naučit trvá mnoho let. Zde je několik tipů. Štěně s obrovskýma nohama bude velký pes. Štěně, které je velmi hrubě znakované, bude pravděpodobně ještě hruběji znakované až doroste. Štěně se světlýma očima si je téměř vždy podrží; velmi zřídka ztmavnou. Růžové nosy mohou zčernat a nerovnoměrná tlama se může srovnat. Nízko nasazené uši se obvykle v dospělosti zvednou na úroveň horní části hlavy. Štěně s velmi výrazným špičatým týlem bude mít později pravděpodobně kopulovitou hlavu. Několik záblesků bílé barvy na celobarevných plotnách často zmizí, jak štěňata dorostou…. Myslím, že hlavní chybou je plést si těžká, tlustá štěňátka s baculatými, pevnými štěňaty. Od začátku by měli být pevně na nohou, s tělem, které odpovídá jejich velikosti v hmotnosti, ne převislé a jaksi visící z kloubů - zakulacená a pevná, kůže pružná a volná. Další chybou je představa, že nasazením diety vyrostou drobní dospělí, to je velmi nebezpečná teorie. Čím déle jsem u psů, tím více jsem si jistá, že kavalíři, a já jsem teď mluvila jen o kavalírech, ti, kteří budou velcí, zůstanou velcí a ti, kteří budou malí, zůstanou malí i když jsou hodně krmení."


O posuzování

"V mém nadšení pro all-round rozhodčí, a vždy jsem podporovala jejich užitečnost pro plemena, protože nestanoví nepřiměřenou hodnotu v jednom nebo dvou konkrétních bodech, se ptám, zda nezačínají ignorovat samotnou podstatu našeho úsilí z minulosti a nedávají dostatečnou hodnotu skutečnému typu kavalíra, když jsme tak tvrdě pracovali na jeho standardizaci. Je pro mě vždy zklamáním vidět krátkonosého kavalíra, kterému se dostává vysoké pocty, protože to ukazuje na nedostatek uznání krásy skutečného typu a mnoha let práce, které jsme mu věnovali. Nepíši o obecném umístění, ale o challenge certifikátech. Rozhodčí, kteří si nedokážou představit, že upřednostní teriéra nebo barzoje s krátkým čumákem, upřednostní bez skurpulí viktoriánský nos s jeho hlubokým stopem. Někdy si člověk klade otázku, zda se vůbec někdy obtěžovali přečíst si standard."

Amice Pitt byla opravdu skvělou chovatelkou a nadšencem pro plemeno Cavalier a je stále oslavována prostřednictvím každoroční Amice Pitt rally. Kde by bez ní plemeno bylo? Prostřednictvím jejích činů a textů člověk doufá, že stále dokáže moderním chovatelům ukázat správný směr při ochraně plemene. Začátečníci nebo nováčci v chovu by měli vzít v úvahu její radu pro Lady Forwood: "Nepokoušej se v tomto plemenu 'běžet' dřív, než budeš umět 'chodit', protože pokud to uděláš, narazíš na potíže."