Většina knih o kavalírech vypráví příběh o tom, jak byl americký milionář a džentlmen Roswell Eldridge zklamán, když při své návštěvě Anglie nespatřil žádného malého (toy) španěla s delším nosem, jaké znal z mnoha vyobrazení na plátnech starých mistrů a proto nabídl cenu 25 liber pro nejlepšího psa a fenu starého typu, kteří budou vystaveni na Crufts výstavě psů. To vedlo v polovině dvacátých let minulého století k znovuoživení zájmu o toto plemeno. Mnoho toho již bylo napsáno o průkopnicích chovu, jakými byly Amice Pitt, Mostyn Walker, Bessie Jennings a další. Nicméně je zde jedna významná osoba, která nebyla nikdy zmíněna, pravděpodobně protože nepatřila mezi chovatele, kteří se prezentují na výstavách, avšak přesto její chov sehrál důležitou roli ve vzkříšení plemene. Tou osobou byla Gladys Marie Deacon, druhá manželka devátého vévody z Malborough a více než excentrická vévodkyně, jejíž život byl na hony vzdálen konvencím té doby.
Vévodovou první manželkou byla Consuelo Vanderbilt, ale to byl spíše sňatek z rozumu než z lásky. Ve viktoriánských časech bylo třeba provést na Blenheim Palace velké množství oprav a finance rodu Malborough nepatřily k těm nejzdravějším. Consuelo byla Američankou a bohatou dědičkou z rodiny bankéřů Vanderbilt, kterým se hodilo (tedy především její matce), že sňatkem získají příslušnost k anglické aristokracii a rod Malborough zase zoufale potřeboval peníze. A tak navzdory tomu, že každý z nich miloval někoho jiného, se v roce 1895 vzali. Přestože měli dvě děti, jejich manželství nebylo příliš šťastné. V roce 1906 došlo k jejich odloučení a v roce 1921 se rozvedli.
Když se v americkém tisku poprvé objevilo oznámení o sňatku vévody z Malborough s Consuelo, napsala si tehdy čtrnáctiletá školačka Gladys Deacon do svého deníčku, „O můj drahý, kdybych byla jen o trošku starší, mohla jsem si ho vzít. Ale běda! Jsem ještě příliš mladá, a i když skvěle ovládám umění ženy okouzlit, jak lze upotřebit jedno bez druhého? Budu se muset vzdát všech nadějí, že ještě získám vévodu z Malborough.“
Gladys Deacon se narodila v Paříži v roce 1881 zámožným americkým rodičům, kteří tam žili se svými čtyřmi krásnými dcerami a synem, který však zemřel ještě jako malý chlapec. Často cestovali po Evropě. Vztah jejich rodičů byl poněkud bouřlivý. A v roce 1892, když měla Gladys 11 let, zastřelil její otec v Cannes milence své manželky, kterého přistihl u ní v ložnici. Byl za to ve Francii odsouzen a po dobu jeho pobytu ve vězení byly děti umístěny do klášterní školy v Paříži, odkud Gladys její matka později unesla. Díky diplomatickému úsilí a následné milosti prezidenta Carnota však její otec pobyl ve vězení pouze krátký čas a po svém propuštění a rozvodu získal v roce 1893 prostřednictvím soudů znovu poručnictví k dětem a i s Gladys odcestovali zpět do Států. A tak následující tři roky strávila Gladys v USA. Její otec tam však onemocněl těžkou duševní chorobou a v roce 1901 v nemocnici umírá. Gladys byla mezitím vrácena zpět do opatrovnictví matky a své vzdělání dokončila v Bonnu.
Gladys byla mimořádně krásná a jako debutantka byla přijata do nejvyšších společenských kruhů v Evropě. Měla zástupy ctitelů a množství nabídek k sňatku. Mezi její obdivovatele patřili i francouzský romanopisec Marcel Proust, malíř Claude Monet a sochař Auguste Rodin, byla belle amie pro Anatole France a pruský korunní princ jí daroval prsten, který však musela na příkaz císaře vrátit. Gladys měla nádherné modré oči a tvář řecké bohyně. Byla však nejen krásná, ale i velmi inteligentní, hovořila plynně sedmi jazyky včetně latiny a ve společnosti vzbuzovala zasloužený obdiv. Při pohybu v těchto vysokých společenských vrstvách se brzy setkala i s vévodou z Malborough a Consuelo a s oběma se spřátelila. Vévodu svým půvabem naprosto uchvátila. Když později došlo k rozpadu vévodova prvního manželství, stal se jejich vztah více než přátelským. Po završení vévodova rozvodu s Consuelo v roce 1921 se v Paříži 25. června téhož roku Gladys a vévoda z Malborough vzali.
Proust o ní napsal: „Nikdy jsem neviděl dívku tak krásnou, tak pozoruhodně inteligentní, tak laskavou a půvabnou.“
Po dobrých více než 150 let chovali vévodové z Malborough na svém panství malé španěly a odtud také pochází pojmenování blenheim španěl. Ačkoliv je devátý vévoda se svojí první ženou Consuelo a dvěma malými syny vyobrazen na slavném obrazu od Johna Sargenta se dvěma blenheim španěly, on sám nebyl tak nadšeným milovníkem psů jako jeho předkové a počet psů na svém panství omezoval. Gladys však zvířata milovala a rozhodla, že chov psů se stane podstatnou částí života a veškerého dění v paláci. Začala chovat psy ve velkém a trvala na tom, že psi mohou volně běhat po celém paláci. Stala se jejich chovem úplně posedlá. Domnívala se, že odchov štěňat by měl probíhat pokud možno co nejpřirozeněji, takže odstranila z podlah palácových komnat spousty prken a nechala feny, aby odchovávaly svá štěňata v prostorách pod podlahou. A tak palác, který byl zrestaurován do své původní krásy a lesku za peníze rodiny Vanderbiltů (a částečně i jmění Gladys), byl nyní ničen Gladys a jejími 50 King Charles španěly, kteří byli nevychovaní, pobíhali po celém paláci a ničili vzácné koberce a nábytek. Mimo jiné nechala Gladys vyřezat psům průlezy do všech mahagonových dveří v paláci a nakonec proměnila velký sál (Great Hall) a několik dalších místností v jeden obrovský psinec. Celý Blenheim Palace čpěl zápachem psů, což byl docela solidní výkon, porovnáme-li rozlohu paláce s velikostí King Charles španěla.
Psi Gladys Deacon
V polovině dvacátých let, když Amice Pitt a někteří další chovatelé začínali s pokusy o vzkříšení kavalír King Charles španěla s delším nosem, vlastnila Gladys ve své Blenheim Palace linii psy jak s krátkými tak i s delšími nosy. Jednou z jejich fen byla Blenheim Palace Trixie, kterou nakryla psem Blenheim Palace Billy. Z tohoto spojení se narodila fenka se jménem Blenheim Palace Poppet, kterou prodala „na gauč“ džentlmenu z Harpenden v Hertfordshire. Jeho manželka však nebyla ze štěněte nijak zvlášť nadšená a tak je odprodal svému obchodnímu partnerovi, kterým byl Mr Jennings, jehož manželka Bessie vlastnila ještě jako dítě King Charles španěla. Bessie Jennings byla ze štěněte nadšená. Rozhodla se, že zkusí na Poppet chovat a obrátila se kvůli krycímu psu na Amice Pitt, která tou dobou bydlela v Boxmoor. Dvě štěňátka z prvního vrhu byla pro Bessie trošku zklamáním, ale Amice Pitt jí řekla: „Zkus to znovu a staň se členkou našeho klubu.“ V dalším vrhu už měla pět štěňátek s hezkými hlavičkami a i celkově dobře vypadajících až na velikost, která se blížila kokršpanělům. To byl začátek jedné z prvních linií kavalírů a velmi úspěšné chovatelské stanice (kennel) Plantation, která byla spolu s De Fontenay kennel jednou z mála chovatelských stanic kavalírů, které dokázaly udržet chov i během II. světové války.
Chování Gladys se stávalo stále více výstředním, nevypočitatelným a velmi často vzbuzovalo rozpaky. Při jednom významném společenském večírku, když vévoda začal hovořit o politice, Gladys náhle vstala a řekla: „Mlč! Co ty vůbec víš o politice? Já jsem spala pravděpodobně se všemi ministerskými předsedy a s většinou králů v Evropě! Nemáš vůbec žádné oprávnění mluvit o politice.“ Jindy se zase při slavnostní večeři posadila k prostřenému stolu a vedle talíře si položila nabitý revolver. Když se jí jeden z hostů zeptal, co to má znamenat, odpověděla: „To je pro případ, že bych se rozhodla zastřelit vévodu.“
Při návštěvě Paříže objevila v krámku s žertovnými předměty čokoládové imitace psích hovínek a několik jich zakoupila. Před slavnostní recepcí, která se konala v Blenheim Palace, jich několik strategicky umístila na hlavní schodiště kudy přicházeli významní hosté a když je míjeli cestou po schodech vzhůru řekla: „Oh, prosím, dávejte pozor! To moji psi! Velmi se omlouvám.“ Načež sebrala imitaci psího exkrementu, vložila si ji do úst a snědla!
Životní styl Gladys a její „chov“ psů pozoroval vévoda, který mezitím konvertoval k římskokatolické církvi, s narůstající nelibostí a jejich vztah se postupně změnil ve vzájemné pohrdání. Vévoda nakonec v roce 1930 opouští Blenheim Palace a odchází jako laik do benediktínského kláštera, co nejdále od Gladys, která pobíhá po paláci našpendlená do šatů Sarah, první vévodkyně z Malborough, jsouc obklopena obrovskou smečkou King Charles španělů postrádajících jakýkoliv výcvik. V roce 1933 pak nechává vévoda propustit všechno služebnictvo a palác uzavřít.
Ještě dříve než jejich vztah dospěl k rozvodu, umírá Sir Charles Richard John Spencer-Churchill, devátý vévoda z Malborough v roce 1934 na rakovinu a Gladys se stává vdovou. Po jeho smrti je na základě soudního rozhodnutí donucena opustit palác i jejich londýnský byt a stěhuje se i se všemi svými psy a majetkem nejprve do velkého domu v Mixbury a později na rozlehlou usedlost Grange Farm v Chacombe nedaleko Banbury. V jejím domě byla cenná umělecká díla od lidí, jako byl Rodin, Degas, Toulouse-Lautrec, její portrét od Boldiniho[1], množství šperků a úžasná sbírka knih. Jak ale čas plynul, začala se Gladys stranit světa a stala se z ní samotářka. Obklopena psy a množstvím koček se ve svém domě zabarikádovala, přes den spala a v noci za tmy se procházela kolem domu. Jejím jediným spojením se světem se stal velmi laskavý polský pomocník Andrei Kwiatkowsky, který jí nosil jídlo a zásoby a kterému spouštěla klíč od dveří z okna v prvním patře. Sama se nazývala jako paní Spencerová a žila takto mnoho let. V roce 1962 ve věku 81 let byla násilím přemístěna na soukromou psychiatrickou léčebnu v Northamptonu, kde zůstala až do roku 1977, kdy ve věku 96 let umírá.
