Jak víte, Cavalier King Charles Spaniel a King Charles Spaniel dostali své jméno po králi Karlovi II., který byl vychován obklopen psy a stejně jako jeho otec Karel I. byl velkým lovcem a měl v držení mnoho různých plemen.
Obraz „Děti Karla I.” od sira Anthonyho Van Dykea zobrazuje budoucího krále Karla II. se sestrami a dvěma rodinnými psy.
Sestra Karla II., Henrietta, byla také oddaná svým psům. Když se provdala za Filipa Orleánského a stala se vévodkyní z Orléans, přivezla své španěly do Francie. Tam také chovala Black and Tan fenu Pyrames. Tito psi měli srostlé prsty, což je rys, který se často vyskytuje u kavalírů i dnes a je velmi pravděpodobné, že gen Black and Tan dnešních kavalírů pochází právě od feny Pyrames. Dlouho předtím, než Henrietta přijela do Francie, byli malí španělé velmi oblíbení u francouzské královské rodiny a aristokracie. Rodina Ludvíka XIV. jich několik vlastnila, jak můžete vidět v některých obrazech starých mistrů.
Den poté, co se Karel II. v květnu 1660 vrátil po svém exilu do Anglie, napsal Samuel Pepys ve svém deníku: „Král připlouval ke břehu v admirálského člunu, zatímco já jsem ho následoval menší lodí s panem Mansellem, jedním z jeho pěšáků a psem, kterého král miloval“. Pepys při jiné příležitosti také napsal, že král věnoval mnohem více pozornosti svým psům, než obchodům na zasedání Státní rady. Je dobře zdokumentováno, že král povolil svým psům, aby s ním všude chodili, a to k nelibosti mnoha jeho dvořanů. Lord Rochester napsal následující verše:
Ve všech záležitostech církve a státu
Je velmi horlivý a schopný
Oddaný modlitbám a usedá pozdě
V ministerské radě nebo ve vládě
Jeho dobrý pes na koncilu vlády
Sedí vážně a moudře, stejně jako lordi.
Charles II byl ženatý s portugalkou Kateřinou Braganza. Manželství bylo daleko od ideálu a v první řadě bylo zorganizováno jeho otcem, Karlem I., z politických důvodů po Pyrenejské smlouvě z roku 1659. Úzké spojenectví s Portugalskem bylo považováno za žádoucí a manželství mezi členy anglických a portugalských královských rodin tuto alianci stvrdilo. Manželství pokračovalo navzdory španělské opozici. Vztah Karla a Kateřiny nebyl v žádném případě harmonický a v mnoha ohledech vedli vlastní život. Karel byl znám jako veselý monarcha a měl mnoho milenek. Neměli žádné vlastní děti, ale je známo, že Karel II. měl asi dvanáct nelegitimních dětí různými milenkami.
Příběh, který se dlouhou dobu tradoval, tedy že Karel II. vydal zákon, který dovoloval aby King Charles španělé mohli vstoupit do jakékoliv veřejné budovy, dokonce i tam, kam jiným plemenům nebyl vstup povolen. To je ale mýtus. Žádný takový zákon nikdy nebyl schválen a pravděpodobně vychází z toho, že Karel bral své psy všude, včetně státních a parlamentních budov, ale protože byl králem nikdo se ho neodvážil zastavit. I když jeho nejoblíbenější psi byli malí španělé, měl také mnoho dalších plemen. Málo se však ví, že jeho psy často někdo ukradl. V “Mercurius Publicus,” 28. června - 5. července 1660, je následující inzerát, zřejmě vypracovaný samotným králem:
„Musíme znovu zvolat po černém psu, mezi greyhoundem a kokršpanělem, který nemá bílé znaky, až na pruh na hrudi, jež ocasem mává trochu bláznivě. Je to pes Jeho Výsosti a nepochybně byl ukraden. Nenarodil se a ani nebyl chován v Anglii a nikdy by svého pána neopustil. Ten, kdo ho najde, ať dá vědět kdekoliv ve Whitehalu na soud, o psu lépe než o těch, kteří ho ukradli. Nikdy nedopusťte okrádání Vašeho Veličenstva! Nemůže mít v držení psa? Toto místo pro psa (jistě lepší než si dokážete představit) je jediným místem, které nikoho nenabádá k žebrotě.”
Poznámka:
Samuel Peys byl správcem anglického námořnictva a poslancem parlamentu, který se proslavil svým deníkem, který po desetiletí psal.
Lord Rochester - celým jménem John Wilmont, II. hrabě z Rochesteru - (1.dubna 1647-26.července 1680) byl anglický básník a rádce na dvoře Karla II.
Mercurius Publicus - obdoba dnešních novin
Whitehal (Whitehall) - Ulice Whitehall je sídlem mnoha britských ministerstev, úřadu vlády…
K těm krádežím psů - traduje se, že psy kradli lidé z blízkého okruhu samotného krále, protože jich už bylo u dvora opravdu moc.
