V průběhu posledních let se hodně debatuje o původu domácího psa (Canis lupus familiaris). Někteří experti věří, že pocházející z vlka šedého, zatímco jiní věří, že domácí pes i šedý vlk pocházející z dřívějšího typu vlka, který je již vyhynul. Je mnoho druhů vlků, kteří pokračovaly ve vývoji během doby, kdy již domácí pes existoval. Ale ať se domácí pes vyvinul přímo z vlka šedého anebo ne, nebo zda se oba vyvíjeli ze starších druhů, není pochybnosti, že geneticky jsou velmi úzce spjati. Mezi šedými vlky a domácími psy došlo k nespočetným pářením a tito hybridní vlkopsi vytvářeli opravdové plemeno a nebyli to žádní mezci. Mnoho knih o vývoji moderních psů říká, že domestikace byla vědomou snahou lidí. Teorie byla taková, že tehdejší lidé brali vlčí mláďata z doupat, adoptovali je, krmili je, vycvičili a zkrotili. Raymond Coppinger je biolog, který strávil více než 45 let prací a studiem psů a tvrdí, že je téměř nemožné vzít si štěně vlka z divočiny a zcela ho zkrotit. Domnívá se, že vlčí předci domácího domácího psa. Tento proces pravděpodobně započal na konci poslední doby ledové asi před 15 000 lety, kdy se lidé začali shromažďovat a žít poprvé na jednom místě. Růst těchto raných vesnic byl poměrně rychlý a shoduje se s fosilními pozůstatky psů, jaké je známe nyní.

Jak se lidé usadili a začali žít méně nomádsky, vytvářeli vesnice kde mohli zůstali po dlouhou dobu. Když lidé žijí na stejném místě po dlouhou dobu, vytvářejí odpad včetně odpadních vod, a co je důležitější pro psa, zbytky. Jsou věci, které lidé nemohou jíst, semena, která padají na zem, věci, které jsou pro člověka špatné a všechny tyto odpady, které se mohou nacházet na skládkách, nebo jen rozptýlené v blízkosti domů, přitahují mrchožrouty, jako jsou švábi, ptáci, krysy a samozřejmě vlci . Charakteristické chování zvířat známé jako úniková vzdálenost a to bylo zásadní pro transformaci divokého vlka na předky moderního psa. Je to vzdálenost, jak blízko zvíře umožní lidem (nebo cokoli jinému, co vnímá jako nebezpečné) přiblížit se, dříve než uteče. Zvířata s kratší únikovou vzdáleností budou přetrvávat a živit se i když jsou lidé blízko. Tato vlastnost by byla přenesena na po sobě jdoucí generace vytvářející zvířata, kterým se přítomnost lidí stávala stále přijatelnější.

Pravděpodobně to byli vlci, kteří žili po  nespočet generací na okrajích lidských táborů, kteří byly přijati a adoptováni spíše než vlci přímo z volné přírody. Je pravděpodobné, že v průběhu času zvířata, která se rozhodla žít s lidmi, soužila s jinými zvířaty, která přijala podobný životní styl a to replikovalo rysy, které učinily zvíře tolerantní k lidem. Pomalu se táborští vlci stali táborovými psy. Ve skutečnosti se pes domestikoval sám.

Je pravděpodobné, že psi nezůstali v těchto smečkách dlouho, ale rozdělili se mezi rodinné skupiny lovců. Důkazy z moderních lovecko-sběračských vesnic, kde se sem-tam psi potulují, ukazují, že tato zvířata nemusí nutně tvořit smečky, ale mají tendenci organizovat se v maximálně trojčlenných skupinách, které pak přijmou konkrétní obydlí (a jeho obyvatele) jako své vlastní. V minulosti to možná byl důvod, proč se lidé začali se psy vzájemně ovlivňovat a vytvořily se první vztahy,  které jsou pro nás dnes tak samozřejmé. Možná nikdy zcela nezjistíme, co tato divoká zvířata přimělo být k nám natolik přátelštější, aby se staly úplně jiným druhem, ale jsem si jistý, že vždy, když vám váš vlastní pes vzrušeně vyskočí na klín, jste určitě rádi, že to udělal.

Když se podařilo rozluštit psí genom, vytvořili vědci 4 kategorie původu současných plemen: vlci, pastevečtí psi, lovečtí psi a molossoidní psi. Kavalír King Charles Spaniel má podle této studie 90% genů loveckého psa, 6% vlka, 1% pasteveckého psa a 0.75% molossoidního psa.

No ano, kavalír byl dlouhou dobu využíván na honech k vyhánění sluk a dodnes se v Anglii používá k nahánění divokých králíků. Evidentně mu těch 90% genů loveckého psa „sluší“. Tak na to nezapomínejte. Má takovou povahu a měli bychom mu ji zachovat.

Že se na druhém místě objevuje vlk, tomu jsem moc nerozuměl. Ale možná je to tím, že chování kavalíří smečky má k té vlčí opravdu docela blízko. Kavalíří smečka není patriarchální, není ani matriarchální a už vůbec ji nevede žádný „vyvolený“ pár. Opravdu v mnoha ohledech postupují jako vlci a rukou společnou a nerozdílnou se snaží, aby se smečce vedlo. Nejsem přesvědčen o tom, že ty občasné půtky mají být výrazem boje o vůdcovství.