Co má společného většina dnešních chovatelů a mafie? Možná si řeknete, co je to za podivnou otázku. Je to však, sice smutný, ale opravdu vcelku běžný jev. Odpověď je prostá. Je to to, co uznávaný genetik Padgett, označuje jako „zákon mlčení” mezi chovateli a pravděpodobně mnohem častěji diskutovaná „omerta” v organizaci Cosa Nostra. Oba druhy mlčení jsou smrtící. Je snadné porozumět důvodům spiklenectví a mlčenlivosti pokud se jedná o kriminální činy, ale jaký možný důvod pro dodržování „omerty” může mít chovatel?

Nejčastějším důvodem pro zatajování informací o výsledcích genetických vyšetření mezi chovateli je strach z toho, že se stanou objektem „honu na čarodějnice“. Kořeny tohoto problému však leží v mnohem větší hloubce. Začíná to vlastnictvím a lidskou potřebou ukázat, že to co mám já, je to nejlepší. Každý chce totiž mít jen to nejlepší a chce to slyšet i od jiných. Přiznat si, že to co máme doma nebo co jsme odchovali, může mít nedostatky či vady, je pro většinu lidí velmi obtížné. Na vině je také obrovská finanční a citová investice, kterou chovatelé mají ve svých psech. Zjištění, že by krycí psi a chovné feny, do kterých toho tolik vložili, mohli mít vady, se stává pro chovatele děsivou noční můrou a důvodem proč někdy odmítají byť i jen uvažovat o tom, že jejich psi mohou nést také defektní geny. Vlastní ego, ale také třeba obava z toho, že by mohli být označeni nálepkou „špatní chovatelé”, je pro ně často hlavním důvodem pro dodržování tohoto zhoubného zákona mlčení.

Ještě mnohem nebezpečnější než tento zákon mlčení, je však odmítat uvažovat o tom, že defektní geny mohou existovat i v našich vlastních chovech. A jsou tam po celé generace přítomny a tiše se proplétají mnoha krevními liniemi, než nakonec dojde k jejich manifestaci. Copak je možné, aby pes, který vypadá naprosto zdravě, ve skutečnosti nepozorovaně šířil v plemeni nebezpečné a někdy i smrtící geny a aby pak ve finále, při spojení dvou zdravých jedinců, kteří jsou však nositelé defektních genů, se celý problém zcela nečekaně projevil narozením postižených štěňat? Samozřejmě, že je to možné a genetikové nám znovu a opět vysvětlují, jak k tomu může dojít.

Velmi zjednodušeně, defektní geny nejsou vidět, a protože je chovatelé nevidí, tak pro ně často prostě neexistují. Při použití stejné logiky, všichni netestovaní psi musí být stejně dokonale a bezchybně tělesně zdraví, tak jak báječně vypadají navenek. Kéž by tato logika byla pravdivá! Naneštěstí, zatím je stále kladen mnohem větší důraz na stavbu těla a líbivý vzhled než na zdraví, protože je to něco, co lze snáze získat a jest to patrno na první pohled. Je to také něco, čeho lze dosáhnout bez „dodatečných” finančních nákladů. Abychom vyhodnotili, jak pes odpovídá tělesnému standardu, není potřeba platit za RTG vyšetření, krevní testy či vyšetření specialistou.

Skutečné nebezpečí nepřichází od těch, kdo své psy testují, ale od těch chovatelů, kteří strkají hlavu do písku a odmítají uvěřit, že by jejich psi mohli být i jiní než dokonalí. Můžeme začít s nápravou toho, co známe, avšak to, co zůstává skryto (nebo, co někteří nechtějí vidět), je tou opravdovou hrozbou pro budoucnost. A zde je omerta, nebo též „zákon mlčení”, zcela evidentní. Ne jenom, že se tito chovatelé drží víry, že jejich psi jsou zcela prosti jakýchkoliv defektních genů, vad ve stavbě těla nebo problémů s povahou, ale oni také věří, že žádný pes, kterého si vybrali do svého chovatelského programu či jej použili ke krytí svých fen, nemůže být přenašečem genetických vad. Koneckonců, oni přece „chovají to nejlepší” a ovšemže to co je nejlepší, musí být perfektní.

A tady již dochází ke skutečně kriminálnímu jednání. Tito chovatelé bývají docela často úspěšní ve výstavním kruhu; jejich psi jsou považováni za nejlepší - koneckonců mají přece stužky, umístění, poháry a tituly - a to přece prokazuje, jakou mají hodnotu. A protože mají úspěch ve výstavním kruhu, zdají se být i autoritou v chovu. A lidé, kteří s chovem začínají, se spoléhají na jejich znalosti a informace. Avšak informace, kterou tito začátečníci dostanou je, že v chovu nejsou žádné genetické problémy, kterými je třeba se zaobírat a je zbytečné „provádět drahé testy, když jsou všichni psi zdraví“. Ještě větší katastrofou pro budoucnost chovu je, že mnohdy tyto chovatelské postoje začínají postupně převládat. Začátečníci vidí úspěchy psů těchto chovatelů a kupují jejich odchovy (i když jen málo z nich, pokud vůbec někteří, mají alespoň ta nejzákladnější vyšetření na tělesné vady, zdravotní problémy či špatnou genetickou výbavu). A tak i těmto začátečníkům vzniká finanční a citová investice, kterou se snaží ochránit. Tyto postoje vedou k výsledku, který lze snadno předpovědět. A protože tito chovatelé jsou „hnací silou“ chovu (velmi často jsou to rozhodčí, lidé, kteří na seminářích moderují diskuze o plemeni, chovatelé, kteří diktují ceny štěňat a krycích poplatků, chovatelé, které vidíme často jako vítěze výstav) začnou velmi brzy využívat tuto „sílu“ k zabezpečení svého postavení, takže najednou se zdá neetické mluvit o nějakých vadách, ať už zdravotních či povahových a hledat je v rodokmenech jejich krycích psů a chovných fen či jejich potomstva. Příliš často slyšíme: „pokud chci vyhrávat, nemohu si dovolit to přiznat“ nebo „jsou tam tři linie s výskytem epilepsie (nebo problémy se srdcem či očima), ale není třeba, aby se o nich vědělo“. Samozřejmě, že je třeba o nich vědět, jak jinak se máme správně rozhodnout, kteří psi budou největším přínosem pro budoucnost chovu našich psů, zvláště pokud se rozhodujeme ne jen podle tělesného vzhledu (krásy), ale také podle toho, co je ukryto v genetice, protože i zde se snažíme o zlepšení!

A co chovatelé, kteří otevřeně hovoří o vadách, kterých si všimli u vlastních psů? Bohužel, právě oni jsou velmi často označeni nálepkou “špatní chovatelé” a o jejich psech se hovoří jako o „vadných”. Jejich názory nikdo neposlouchá a hovoří se o nich v pomluvách a s posměšky. Samotná skutečnost, že se tito chovatelé snaží o otevřené sdílení poznatků a vědecké testování svých psů z nich činí objekty honu na čarodějnice. A tento hon vedou právě ti lidé, kteří jsou sami příliš lakomí, egoističtí či lhostejní k budoucnosti plemene na to, aby nechali testovat své vlastní psy. Mnohem méně z nich má odvahu na to, aby o svých psech vedli čestnou a upřímnou diskuzi. Namísto uznání těm, kteří se rozhodli sdílet informace, se tito chovatelé stávají obětí pomluv a pronásledování. A tak, protože lidskou přirozeností je snaha být součástí společenství a nestát osamoceně stranou, v konečném důsledku začíná stále více chovatelů dělat to, co jim jde nejlépe – dodržují mlčení a lžou nebo odmítají uznat to, co sami dobře vědí.

A tak další a další nováčci, kteří se nadchli pro plemeno, málo zkušení chovatelé a začínající vystavovatelé naskakují do rozjetého vlaku vystavování, pořizování si dalších psů a umění chovatelské praxe a zcela pochopitelně se obrací na chovatele, kteří jsou úspěšní na výstavách a vítězí na nich se špičkovými (superior quality) psy. Jenže tito úspěšní chovatelé pochopitelně nemají zájem, aby bylo odhaleno o jejich psech cokoliv nelichotivého -  chtějí i nadále udržovat mýtus o dokonalosti psů, které chovají. Vítězství ve výstavním kruhu nemá nic společného s genetickým zdravím. Ve skutečnosti mnozí výstavně úspěšní psi jsou přenašeči genetických onemocnění a v některých případech je o nich i známo, že sami mají dědičná onemocnění. Zatímco genetická vada by sama o sobě, v závislosti na typu a závažnosti, nikdy neměla vést k vyloučení psa z genetického fondu, je na druhé straně naprosto nezbytné, aby lidé měli informace o jejím výskytu u konkrétních psů a mohli tak s rozmyslem přistoupit k chovu. Přinejmenším je třeba, aby psi vybraní pro chov byli povinně testováni a jejich rodokmeny byly pečlivě studovány. Jen tak může být omezena možnost postižení více psů nebo vytváření dalších přenašečů onemocnění. A protože vítězové udělají vše pro to, aby nebyli označeni nálepkou “špatní chovatelé” a neztratili nic ze svého výsadního postavení (nemluvě o riziku finanční ztráty z nemožnosti prodat štěňata za nejvyšší cenu nebo nastavit si maximální krycí poplatky), je pro ně tou nejsnažší cestou dále dodržovat “zákon mlčení”.

A co nováčci? Také oni jsou nyní finančně a citově zainteresováni. A protože chtějí být akceptováni chovatelskou komunitou a patřit do „klubu vítězů“, přijmou zákon mlčení za své a začnou se vyhýbat diskuzím o krycích psech či chovných fenách, u kterých se objevují vrhy s vadnou stavbou těla, zdravotními problémy nebo špatnou povahou. Dokonce možná objeví tyto vady i v jedné nebo více liniích svého chovu, ale odmítají je uznat a drží je v tajnosti z obavy, aby sami nebyli označeni nálepkou „špatný chovatel“.

Velmi často (i když to otevřeně nepřiznají) se chovatelé pokusí „rozmělnit“ zdravotní problémy, které se jim v chovu objevily, zkřížením s jinou a zcela odlišnou linií. Dr. Jerold Bell, uznávaný genetik, řekl o této metodě: „Opakovaný outbreeding (záměrná nepříbuzenská plemenitba, opak inbreedingu) za účelem rozmělnění škodlivých recesivních genů není vhodnou metodou k potlačení genetických onemocnění. Recesivní geny nemohou být „rozředěny“ - buďto v chovu jsou, anebo ne. Outbreeding s přenašeči dále rozšiřuje defektní gen/geny v populaci. Pokud je pes znám jako přenašeč nebo je podle analýzy rodokmenu považován za velmi pravděpodobného přenašeče, pak by měl být stažen z chovu a nahrazen jedním nebo dvěma kvalitními potomky.

Tyto potomky bychom měli v budoucnu nahradit kvalitním vlastním odchovem, protože jen tak máme naději na odstranění defektních genů.

Bohužel, odmítání nových poznatků nebo genetických testů, tato onemocnění z chovu neodstraní. To co nemůžeme vidět má obrovský dopad na chov a pokračování v chovu na přenašečích defektních genů umožňuje, aby se vady v chovu ještě více upevnily. Ti chovatelé, kteří se navzdory všem obtížím a s velkým úsilím pokouší odchovávat zdravé psy a snaží se s využitím dostupných vědeckých poznatků zajistit jejich genetické zdraví, jsou přehlíženi pro své zanícení, které by si naopak zasloužilo spíše potlesk; jejich úspěchy jsou v lepším případě zlehčovány, ale mnohem častěji vysmívány jako “zbytečné strašení”. V důsledku toho, pracují tito chovatelé osamoceně a výsledky jejich práce a jejich úspěchy (mimo vlastní chovatelskou stanici), mají na plemeno jako celek jen malý vliv.

Omerta může být zlomena jen lidmi, kteří mají odvahu, přesvědčení a nadšení bojovat za to, aby se plemeno jako celek stalo silnějším a zdravějším. Namísto honu na čarodějnice na ty, kteří si dělají starosti s řešením problémů a s odvahou a odhodláním o nich otevřeně hovoří, by tito lidé měli být potleskem vítáni v každém chovatelském klubu a v každé zemi. Je otázkou, zda ocenění udělovaná chovatelům, kteří vlastní nejčastěji vyhrávající psy, by nemělo patřit spíše těm chovatelům, kteří neúnavně pracují na zlepšení plemene. Krása a půvab plemeno nezlepší; vlohy pro schopnost prožít zdravý a plnohodnotný život mají větší cenu než krása, ale je mnohem obtížnější je získat.

Cena genetických testů není zase až tak vysoká, pokud si uvědomíme, jaké důsledky pro plemeno může mít odmítnutí testovat. Zeptejte se kteréhokoliv zkušeného chovatele, v jehož chovu se vyskytují problémy se srdcem, očima, kyčlemi, krevní onemocnění nebo jiné zdravotní obtíže, zda neuvažoval o vině předchozích chovatelů, kteří ať už z nedostatku vlastní předvídavosti nebo z neochoty investovat do testů a vyšetření, jsou zodpovědní za téměř nepřekonatelné problémy, které v současnosti v chovu řešíme. Odpověď je velmi předvídatelná.

V současnosti máme možnost provést celou řadu laboratorních vyšetření (biochemické a imunologické vyšetření krve a genetické testy) a jsou také dostupná vyšetření specialistou na srdce, oči, kyčle, lokty a neurologická onemocnění. A tak si položme otázku: Má plemeno trpět v budoucnu problémy se srdcem kvůli pár ušetřeným librám za poslechové vyšetření srdce, které je dokonce ochoten klub částečně uhradit? Stojí nám ušetřené peníze za pohled na slepé štěne ve vrhu nebo psa kulhajícího ve výstavním kruhu či jinak postižené jedince? Ať si každý odpoví sám za sebe.

Je pravdou, že testování na různá genetická onemocnění nemůže zaručit, že se problémy v budoucích odchovech již nevyskytnou, ale může toto nebezpečí výrazně omezit a to je pro začátek docela dobrá výchozí pozice.

Není-li chovatel schopen předložit veterinářem ověřený certifikát o zdravotním stavu jedince nebo prokázat, že genetické testy byly provedeny, pak by si kupující měl být vědom, že nakupuje na vlastní riziko! Je to prodej bez záruky! Chovatelé samozřejmě mohou prohlašovat, že jejich psi nikdy neměli zdravotní problémy nebo, že není třeba žádného testování, protože chov je zdravý. Někteří mohou dokonce prohlašovat, že jim jejich veterinář řekl, že genetické testy jsou zbytečné. Tyto postoje jsou však velmi nezodpovědné. A ještě jednou, geny nejsou prostým okem viditelné a nositelé defektních genů se mohou jevit na první pohled jako zcela zdraví jedinci. Jedině testováním můžeme, alespoň v některých případech, skutečně vyloučit (nebo prokázat) u našich psů dědičná onemocnění a v mnoha dalších případech pouze pečlivé a poctivé studium rodokmenů testovaných nebo postižených psů nám dává šanci na odhalení možných přenašečů v populaci.

Co tedy můžeme udělat, abychom prolomili smrtící „zákon mlčení“? Pokud ne všechny, pak jistě většina chovatelských klubů má etický kodex, který vyžaduje od členů odchovávat zdravé psy. Jedním z míst kde začít, jsou tedy chovatelské kluby. Namísto toho, aby byly jen místem pro společenská setkání nebo kluby typu „parta starých kamarádů“, by tyto chovatelské organizace měly začít prosazovat reálné programy na ochranu budoucnosti plemene tím, že budou vyžadovat, aby provedení genetických testů a zdravotních vyšetření bylo podmínkou pro zařazení jedince do chovu. Daleko závažnější než chovat na šestnáctiměsíční feně, je provozovat chov bez požadavku na vyšetření zdraví a provedení testů, protože genetické zdraví by mělo být prioritou. Kvalita chovatelů (nebo také kdo je „špatný či nezkušený chovatel“) je dosud v mnoha klubech posuzována spíše podle toho, jak dlouho se dotyční věnují chovu nebo frekvence s jakou odchovávají vrhy, než podle toho jaký důraz kladou na výsledky zdravotních vyšetření a testů a zdraví plemene. Všimněte si důrazu, který je kladen na vítězství – jak mnoho klubů určuje „chovatele roku“ na základě počtu potomků, kteří vyhrávají? Ale jsou vůbec kluby, které vyžadují, aby chovatelé také museli prokázat, že udělali vše, co bylo lze udělati, pro zajištění lepší budoucnosti plemene/chovu?

Mlčení můžeme zlomit, když oceníme ty, kteří s odvahou a odhodláním hovoří o problémech a sdílí úspěchy a získané poznatky namísto jejich ignorování. Omerta padne, jestliže každý zájemce o štěně nebo krycího psa bude vyžadovat doklad o provedení genetických testů a zdravotních vyšetření. Zákon mlčení padne, když pochopíme, že nestačí odchovávat výstavně úspěšné psy nebo určovat nejvyšší ceny za štěňata nebo mít krycího psa, který byl padesátkrát, šedesátkrát nebo dokonce stokrát využit v chovu; je třeba vrátit se zpět k onomu nadšení, jaké jsme my všichni zažili, když jsme poprvé vzali do náručí štěně svého plemene a dále odhodlaně pracovat, aby v budoucnosti množství genetických onemocnění klesalo.

Zeptejte se sami sebe, co vede některé chovatele k tomu, že testy odmítají – je to nedostatek odvahy zjistit, že mohou mít přenašeče ve svém vlastním chovu? Je to ze strachu, že když budou testovat, tak budou mít menší zisky? Je to proto, že skutečně věří, že prostě není možné, aby jejich psi nebyli perfektní? Je to proto, že mají strach z možné ztráty postavení „špičkového chovatele“, pokud připustí, že i oni mají v chovu problémy, na kterých je ještě třeba pracovat? Je to proto, že se bojí, že odchovávat krásné a zdravé psy bude zase o něco těžší? Nebo, zatím co se plahočili po cestách vedoucích k úspěchu a za vítězstvím na výstavách, ztratili ono nadšení, se kterým se kdysi poprvé zamilovali do našeho plemene? Anebo, což by bylo vůbec nejsmutnější, je to proto, že je jim to skutečně jedno a nezajímá je, co nemohou na vlastní oči vidět.

Rozvinutí chovatelského programu s využitím vědeckých metod a testů je nelehká práce a vyžaduje velkou odvahu, ale naděje v lepší budoucnost by nás všechny měla vést vpřed. Klíčem je schopnost spolupracovat beze strachu z „šepotů a mlčení“. Omerta, zákon mlčení, může být zlomena, jestliže se většina z nás rozhodne, že už nebude toto mlčení dále tolerovat.