Proslov Prezidentky klubu, tak jak zazněl na výroční členské schůzi UK Cavalier Club v roce 1976. Tento text byl otištěn v Cavalier Club magazine v roce 1989 a před deseti lety vyšel znovu ve čtvrtletníku Royal Spaniels (II.Q. 2003) s posteskem vydavatele, že uvedené kritické poznámky se podle něj docela týkají i stávajících (2003) poměrů v Severní Americe.
Je to poprvé a naposledy, co k vám budu takto hovořit, a jen doufám, že zůstaneme i nadále přáteli. Nechci, abyste na mě pohlíželi jako na diktátorku, ale pracovala jsem velmi tvrdě na obnovení a uznání plemene a to vše o dobrých 20 let dříve, než jsme dosáhli u Kennel Clubu registrace, a tak cítím, že mám právo promluvit k Vám o hrozbě, které nyní stojíme tváří v tvář.
Ano, chci hovořit o Image s velkým „I“. Domnívám se totiž, že ani polovina z vás si neuvědomuje, že ztrácíte onu okouzlující image, na které někteří z nás celá léta těžce pracovali. Mnozí jsme přitom zakusili obtíže a posměch a v některých případech i vyslovené nepřátelství, se kterými byly naše úspěchy přijímány.
Dnes sice patříme k jednomu z početně nejsilnějších plemen mezi Toy Breeds , ale podle mého mínění to ve skutečnosti neznamená vůbec nic.
Jsem zklamána, protože já osobně jsem nedokázala odchovat ani jednoho mimořádně krásného a půvabného představitele plemene o váze kolem 16 liber (7,25 kg). „Pár co dobře vypadalo a spoustu co taky běhalo.“ (A few good ones and a lot of also rans.) Když jsem na Championship Show získala titul the Best Toy in Show, přišel za mnou na kus řeči Mr. Tom Scott, kterého všichni znáte. Vyprávěla jsem mu, jaké to bylo úžasné a on mi na to řekl: „Přijde den, kdy budete litovat, že jste se do toho vůbec pouštěla.“ a já lituji! Nezapomínejte, že jsme začínali z ničeho a jen naše houževnatost a ideály nás dovedly až k tomu, co máme.
Ale co vlastně máme doopravdy? Výstavní kruh plný malých loveckých psů s malýma očima, plášťové trikolórní psy, kteří postrádají jakékoliv kouzlo a spoustu dalších s tak mizernou stavbou těla, že tam nemají už vůbec co dělat. Byla jsem u toho, když jsme začínali s chovem a dostávali jsme spousty většinou kritických dopisů či dotazů od velkých chovatelů nejrůznějších plemen s následující otázkou: „O co se to, sakra, ́lidé kolem kavalírů ́ snažíte?“ Ani trochu mě to netěší, ale ačkoliv se tomu někteří možná budete i smát, je to skutečnost. Máme přece standard plemene a já bych si velmi přála, abyste jej měli všichni nalepený doma na stěně a skutečně jej denně studovali – ne každé štěně může být šampión, ale je až překvapující, jak velký vliv na kvalitu plemene může mít pečlivý a promyšlený chov – je potřeba jen vstát a jít se podívat za těmi, kteří odchovávají špičkové psy.
Snesla se na nás také velká vlna zcela oprávněné kritiky, proč naši posuzovatelé plemene přehlížejí takové množství chyb ve stavbě těla, které by u pracovních plemen byly dávno odstraněny. Moje odpověď je stále stejná a to, že ačkoliv s nimi ve všem nesouhlasím a udělali jsme velký kus práce, musím připustit – jestliže stávající chovatele nedělají, co dělat mají a jenom se zajímají o prodeje do zahraničí, jsme odsouzeni k zániku. Od roku 1936 jsem v zahraničí viděla a posuzovala psy, kteří, mám-li být upřímná, nemají v chovu co dělat. Mojí zásadou pro prodej do zahraničí je, že nejsou-li pes nebo fena dost dobří pro třídu šampiónů v Anglii, nejsou dobří ani jako základ chovu v zahraničí a to jsou při tom cizinci ochotni zaplatit vysoké částky. Domnívám se, že je to také jedna z věcí, které může Cavalier Club ovlivnit.
A nyní, ke skutečnému významu Cavalier Image. Co to vlastně je a co bychom si měli představit? Půvabného, okouzlujícího, šťastného, vznešeného, mírného a přizpůsobivého psa s líbezným výrazem. A co máme doopravdy? Množství obyčejných, neposlušných a nijak okouzlujících psů, kteří bez ustání štěkají. Proč? Protože majitelé je ani neokřiknou. Viděla jsem majitele, jak stojí vedle svého psa a ten na ně štěká. Najdou se také psi, kteří se rvou ve výstavním kruhu. Prosím, prosím, prosím, zamyslete se nad tím, čeho se dopouštíte na svém plemeni.
Jednu dobu byly naše výstavy tak pohodové, klidné, tiché a příjemné, a když jsme byli čas od času konfrontováni s jinými plemeny, a to nejenom s nejpočetnějšími jezevčíky či teriéry, ale i s dalšími, kteří opravdu bez ustání štěkali, byli jsme tím všichni dost znechuceni, bylo to nepříjemné a odmítali jsme to jako něco nepřijatelného – nikdy bychom nevěřili, že něco takového by se mohlo přihodit i nám, ale stalo se. Lidé se mě ptají: „Jsou kavalíři ́vždycky ́ tak uštěkaní?“ Je to ostudné, ale je to tak, a je to naše chyba. Copak chcete zničit své vlastní plemeno? Já si to ve skutečnosti nemyslím, jen se domnívám se, že jste zapomněli, že to co máte na výstavě prezentovat, je plemeno.
A ještě jedno malé rýpnutí – proč, proboha proč, musí lidé sebou tahat na výstavu všechny svoje děti a nechat je tam pak bez dozoru. Já mám děti ráda, ale když slyším, a to se stalo, jak vystavovatel říká: „Jestli tudy poběžíš ještě jednou, tak tě zabiji.“, pak je čas přiznat si, že vaše děti na výstavách ruší a protivně otravují. Nejsme přece mateřská školka a mělo by se jim zabránit v divokém pobíhání kolem laviček. Prosím zamyslete se nad tím a konejte dříve, než bude příliš pozdě.
Potěšilo by mě také, kdyby Klub byl více Klubem a méně jen dalším výstavním spolkem. Soutěžení je samozřejmě v pořádku, ale nelíbí se mi, když vede k rivalitě, která je provázena projevy hrubosti až nepřátelství. Za tento stav jsou do značné míry zodpovědné i výstavy samy o sobě. Bláznivý spěch na výstavu, stihnout nastoupit včas do kruhu, rozumně předvést psa, celodenní posuzování a pak honem zase domů. Žádný prostor a čas pro setkání s novými vystavovateli nebo s lidmi, kteří neměli zrovna dobrý den. Trocha laskavosti a zájmu ze strany představitelů klubu by mohla zažehnout změnu.
Rovněž mne udivuje, proč kdykoliv si někdo koupí kavalíra, tak má pocit, že s ním musí vyrazit na výstavu. S tím se u jiných plemen nesetkáte. Jen se běžte podívat! Ve srovnání s námi jsou povětšinou mnohem blíže standardu a lépe vyrovnaní v typu a my pak vedle nich vypadáme jako špatný vtip. To není dobrá vizitka plemene.
Samozřejmě, že tu máme pár nádherných psů, na které je radost pohledět, ale prosím vás, domácí mazlíčky /pets/ nechejte doma. Žádný rozhodčí není nadšený, když se rozhlédne po kruhu a vidí, že dobrá polovina ve třídě přihlášených jedinců, tam nemá co dělat. Rozhodčí mnohem více ocení, když mají čas na řádné posouzení jedince v kruhu. Mám za to, že německý způsob posuzování je docela dobrý, i když příšerně nudný. Každý přihlášený pes je po předvedení ve výstavním kruhu posouzen rozhodčím, obdrží písemný posudek a je mu udělena jedna ze čtyř známek – výborný, velmi dobrý, dobrý a/nebo dostatečný. Posledním ze zmíněných hodnocení může rozhodčí přinejmenším dát najevo, jak má plemeno vypadat.
Uvědomila jsem si to, když jsem debatovala s mým vedoucím kruhu, ve kterém byli dva psi, z nichž ani jeden si nezasloužil některé z prvních tří ocenění. Nechtěla jsem, aby získali umístění a tak obdrželi známku dostatečný – vím, že je to poněkud urážlivé, ale to přece není pomoc plemeni udělit jim dobrou známku, když jsou z vašeho pohledu příšerní. Lidé se musí učit. Hovořila jsem na téma vystavování ́pets ́ s mnoha chovateli a většina jich se mnou souhlasí, i když chápu to, že lidé své psy prostě rádi vystavují. Budete-li však vystavovat koně, pak také nepřivedete na výstavu šampiónů svého domácího poníka. Jsou tucty jiných výstav, kam jej můžete vzít. Takže, netahejte na výstavu emoce, protože tím ničíte Image plemene.
Po všem, co zde bylo vyřčeno, se domnívám, že mnozí z Vás mají nyní pocit, že pěkná, hluboká díra v zemi, by byla vhodným domovem pro Vaši novou prezidentku. Nebudu se opakovat, ale jen jsem vyslovila nahlas to, o čem mnozí starší chovatelé již nějakou dobu mluví. Nebudu se také omlouvat za vyřčená slova. Co mělo být řečeno, bylo řečeno a nic dalšího nemám, s výjimkou poděkování Vám a přání hodně štěstí.
Amice Pitt
