V Cavipedii najdete několik článků o významných osobnostech kavalířího světa (a doufám, že jich brzy bude víc - již dnes můžu slíbit například článek o Amice Pitt). Při překládání těchto článků si člověk uvědomí obrovskou zkušenost, nadání a prozíravost těchto lidí. Jsem hluboce přesvědčen, že pro mnoho současných chovatelů jsou tato jména velkou neznámou (alespoň u nás). A ještě horší je to, že se domnívají, že číst o nich a studovat rodokmeny jejich psů, je zbytečné - je přece úplně jiná doba.
A člověk se neubrání srovnání s příspěvky rádoby expertů na facebooku. Jistě tam si každý může psát co chce. Ale je tu velké nebezpečí, že začátečníky v chovu budou tyto liché 'pravdy' brány v potaz a stanou se základem jejich pohledu na plemeno a chov. Při čtení těchto příspěvků a rad má člověk velké nutkání napsat, jak je to doopravdy a správně. Pak si ale uvědomí, že se stane jakýmsi Sancho Panzou a bude to boj s větrnými mlýny.
Za tento stav jsou zodpovědění stejným dílem jak ti opravdoví a slušní chovatelé, tak i kluby. Není možné donekonečna mlčet a toto mlčení přikrývat odůvodněním, že hádat se je zbytečné, že nechceme vyvolávat žádné půtky a rozbroje. Jistě, pokud nepůjdeme s proudem, nebudeme přikyvovat nebo alespoň mlčet, nedá se očekávat, že budeme hned u všech oblíbení. A jak je vidět, oblíbenost a pomyslná sláva je nám nadevše. Práce pro plemeno, která byla v dobách Amice Pitt, Katie Eldred, Mostyn Walker a dalších prvořadou, ustupuje v digitálním věku popularitě na sociálních sítích, shromažďování trofejí (metodou jedu tam, kde nám to dají, bez ohledu na kvalitu psa), hromadění zdravotních certifikárů (bez základní znalosti genetiky)... Nevidíme dál, než k plotu své vlastní chovné stanice.
Naučili jsme mladé chovatele spoléhat na nebývalý servis bez toho, abychom je učili. A oni se toho samozřejmě chytili a v činnosti klubů vidí pouze servis od doporučení štěněte se zárukou zdraví a výstavních úspěchů, po naprostou loajálnost klubu k jejich postojům a podpory mnohdy zvrácených požadavků.
Výstavy, jejichž smysl dříve spočíval v předvedení nejlepších psů plemene a jež byly určené zejména chovatelům samotným, jsou dnes transformovány do jakési zábavné šou, kde psi už nemusí být nutně tím hlavním důvodem k návštěvě. Podívejte se kolik účastníků výstav odchází ihned poté, co jejich pes neuspěje v základních kruzích. Nečekají na to, aby viděli top představitele plemene vybrané ten den tím určitým rozhodčím. A kluby vymýšlejí jak udržet účastníky na výstavě až do konce, místo aby vysvětlovaly důvody a přínos toho, vidět na vlastní oči finálový kruh i když můj pes tam není.
Chov psů není zábava, jak se mnozí domnívají, ale tvrdá práce. Dnes máme k dispozici tolik prostředků, vědomostí a technologií, které můžou být velkou pomocí současným chovatelům, ale my si jich nevážíme, nebo jsme líní se je naučit používat. V počátcích chovu kavalírů měli chovatelé k dispozici jen zlomek toho, co máme dnes. A přesto svou pílí, nadšením, studiem a prací pro plemeno dosáhli v relativně krátké době větších úspěchů než my dnes.
Cit, který v sobě můžeme pěstovat studiem historie, základů genetiky, rodokmenů a porovnáváním se skutečností, kterou můžeme vidět na výstavách, zůstává spící hluboko v nás.
Žijeme v nádherné době, ale se svým přístupem k chovu za to platíme vysokou daň.
